Zajímavosti o želvách

7. srpna 2011 v 13:15 | VAS
O gigantických želvách
Želvy jsou tvorové natolik specifičtí, že je snad nejde ani zaměnit s žádnou jinou skupinou živočichů. Všechny želvy se rozmnožují vejci s tvrdou skořápkou a to bez ohledu na to, v jakém prostředí žijí. Už od vylíhnutí měli a stále mají tyto obrněné zvířecí tanky řadu nepřátel. Na souši je lovili dinosauři a v mořích museli čelit útokům mosasaurů, ichytosaurů i plesiosaurů.
Dnes dávné pronásledovatele nahradili především draví ptáci, varani, krokodýlové, žraloci i hadi. Největším nepřítelem želv však zůstává člověk.
Nejcharakterističtějším znakem želv je bezesporu krunýř složený z hřbetního štítu (karapaxu) a spodního štítu (plastronu).
Štít je tvořen z kostěnných desek tak, že středem krunýře vede podélná řada a ze stran řady párové. Na vnější straně jsou kostěnné desky pokryté rohovitými štíty, pouze u některých skupin želv je chráněn silnou kůží. Tímto zdánlivě nelogickým způsobem má chráněno tělo i největší žijící želvy kožatka velké (Dermochelys coriacea, který může dorůst až do třímetrové délky při hmotnosti kolem jedné tuny!
Na následujících stranách se budete moci seznámit s dvěma druhy fosilních želv, z nichž jedna druhu Archelon ischyros byla suverénně největší želvou v dějinách naší planety. Není však vůbec vyloučeno, že fosilní materiál skrývá druhy daleko větší. I přes intenzivní paleontologický průzkum je pravděpodobně většina druhů, které kdy obývali naši Zemi, stále dobře ukryta před slídivým zrakem moderní vědy. Zatím tedy zůstává monstrózní archelon s pětimetrovým rozpětím předních končetin rekordmanem mezi všemi želvami.
Největší mořští giganti v krunýřích
Archelon ischyros - vyhynulá želva z moří kolem dnešní severní Ameriky (odhadovaná délka 4 metry a hmotnost 3 tuny)
a
Dermochelys coriacea - recentní kosmopolitní mořská želva ( maximální odhadovaná délka 3 metry a hmotnost 1 tuna)
Gigantická čtyřmetrová želva Archelon ischyros měla redukovaný krunýř s úzkými žebrovitými pruhy a hvězdicovitými deskami. Sedmdesáticentimetrová lebka s hákovitými čelistmi budí dodnes zasloužený respekt.
Archelon byl zřejmě velmi rychlý predátor a při lovu vyvinul díky masivním předním končetinám značnou rychlost.
Stavbu těla archelona známe docela dobře podle mnoha velmi slušně zachovaných koster, které se nacházejí ve vápencových vrstvách dávných mělkých průlivů, které kdysi probíhaly středem Severní Ameriky, zhruba od dnešní Alberty po Texas.
Odlehčení krunýře živočichovi umožnilo rychlejší pohyb při lovu kořisti, kterou zřejmě představovaly velké ryby. I tak však tato obludná želva vážila něco kolem tří tun, což už je hmotnost, za kterou už by se nemusel stydět ani středně velký ichtyosaurus. Zdá se, že se archelon mohl po souši ploužit jenom s vypětím všech sil.
Titánský archelon byl popsán v roce 1896 vědcem Winelandem. Pokud byste toto úžasné želví monstrum chtěli vidět v plné parádě, nezbude vám, než se vydat do Spojených států a navštívit Yalskou univerzitu, v jejíž sbírkách se nachází zřejmě nejdokonaleji zachovaná kostra.
I když byl archelon suverénně největší mořskou želvou, která byla kdy popsána, má zdatnou konkurenci v nejmohutnější žijící vodní želvě kožatce velké (Dermochelys coriacea). Tato želva může dorůst až do třímetrové délky při hmotnosti kolem jedné tuny. Kožatka velká obývá všechna tropická moře, ale vyskytuje se občas i v chladnějších vodách - například ve Středozemním moři a v mořích kolem jižní Afriky a u Argentiny. Masivní tělo kožatky je ploché s malým nepravidelným krunýřem.
Kožatka velká je mimo jiné jedinečná i v tom, že je dnes jediným žijícím druhem čeledi Dermochelyidae. I když se kožatka na první pohled archelonovi podobá, především svou obrovskou velikostí a redukovaný krunýřem, nejsou společně příbuzní.
Rohatá želva a její obří současnice
Meiolania sp. z Austrálie (maximální odhadovaná délka 2, 5 metru a hmotnost 300 kilogramů)
a
Testudo elephantopus - doposud žijící želva z Galapág (maximální odhadovaná délka 1, 5 metru a hmotnost 250 kilogramů)
Suchozemská želva rodu Meiolania byla opravdu bizarním stvořením. Její hlav s dvěma velkými a dvěma drobnými rohy a ocas posázený kostěnými hřeby působila velmi hrůzostrašně, ale šlo jen o dobráckou příbuznou dnešních býložravých želv.
Její výjimečný zjev ji zajistil odpovídající místo v zoologickém systému a dnes je tato vyhynulá obryně - mohla vážit tří metráků metráky při délce 2, 5 metru - řazena do zvláštní čeledi Meiolaniidae. Všichni její zástupci však už dávno vyhynuly.
I když byla Meiolania jednou z největších suchozemských želv v dějinách Země, některé současné želvy jí co do velikosti zdatně sekundují. Jde především o želvu sloní (Testudo elephantopus) z ostrovů Galapágy, vzdálených asi tisíc kilometrů od pobřeží Ekvádoru. Kapitální kusy těchto želv mají krunýř dlouhý až 1, 5 metru při hmotnosti 250 kilogramů.
Wiliam Dampier ve své knize "Nové cesty kolem světa" z roku 1687 napsal: "Pozemní želvy (míněn druh Testudo elephantopus) se na zdejších ostrovech vyskytují tak hojně, že pět set až šest set námořníků zde může žít dlouhé měsíce bez jakékoliv jiné potravy. Želvy jsou neobyčejně velké a tučné a jsou tak chutné, že žádný mladý kohout nechutná lépe". To bylo ostatně příčinou, že jsem málem největší žijící druh suchozemské želvy znali jenom z obrázků.
Občas se také cituje z deníku starých velrybářů, který kdesi objevil doktor H. Townsend. Píše se v něm, že jenom během let 1831 až 1868 tito muži při devětaosmdesáti návštěvách ostrovů pochytali na deset tisíc velkých želv.
Další ranou, které lidé velkým želvám zasadil bylo vysazení koček, psů a krav a ovcí na Galapágách. Zatímco první velmi úspěšně zničili želví vejce a dorost, druzí jim vypásli jejich přirozenou potravu. Do toho všeho ještě přišel na jednom z galapážských ostrovů k výbuchu sopky, který většinu želv zahubil.
Želvy stále čelí těžkému osudu
Je to neuvěřitelné kolik mají želvy na světě nepřátel a přesto stále přežívají ve velké rozmanitosti druhů. Tragické osudy gigantických suchozemských želv sloních (Testudo elephantopus) z ostrova Galapág jsme již vzpomněli. Nejinak se vedlo i blízkým příbuzným želvám obrovským (Testudo gigantea), které obývají Seychellské ostrovy v Indickém oceánu. Dnes jsou naštěstí tyto želvy chráněny, takže je reálná naděje, že přežijí i do budoucnosti.
Ohroženy jsou však i mořské želvy. A ť už jde o - na předchozích stranách zmíněnou - gigantickou kožatku velkou (Dermochelys coriacea) nebo o všechny čtyři druhy karet, z nichž největší kareta obrovská (Chelonia mydas) dorůstá až do délky 1, 5 metru při více než čtvrttunové hmotnosti.
Jakoby ve stínu svých mohutnějších družek stojí sladkovodních želvy. Po terekách velkých (Podocnemis expansa), které mohou měřit až jeden metr a vážit i přes půl metráku a patří tak k nejmohutnějším druhům sladkovodních želv vůbec, jsem pátral během několika expedic do brazilské Amazonie. Tereky jsou navíc pozoruhodné i tím, že nemohou zatáhnout krk a mají nepohyblivě srostlou pánev s krunýřem i pancířem.
O velikosti terek si může návštěvník udělat představu okamžitě po svém příletu do hlavního města brazilského státu Amazonas Manausu. Před letištěm se totiž rozkládá obrovská vybetonovaná nádrž, v níž vegetuje několik desítek těchto želv mezi nimiž lze najít skutečně obrovské exempláře.
Tereky jsou stále nemilosrdně loveny pro své mimořádně chutné maso. Pozoroval jsem úspěšné lovce, kteří nosili největší ulovené chuděrky jako kufr. Na boku krunýře si z provazu vyrobili jakési ucho a přenášeli je se zhruba stejnou citlivostí, jak my zacházíme s otravnou bagáží. Zatímco ještě v roce 2000 byly všechny lodě plující z Horního Rio Negra, které je nejvýznamnějším severním přítokem mocné Amazonky, plné spoutaných vodních želv, už o rok později po nich nebylo ani památky. Na všech lodích byly dokonce umístěny velké cedule zakazující jejich transport. Tato skutečnost mě, stejně jako ostatní milovníky přírody, nemálo potěšila. Nejsem si však jist, zda akce na záchranu těchto úžasných vodních plazů nepřišla přece jenom příliš pozdě.
Doufám jen, že tento "ekologický výkřik" je stejně bezpředmětný, jako Batesova pochmurmá zpráva z devatenáctého století. Želvy jsou totiž zřejmě daleko životaschopnějšími tvory než si myslíme.
Světoznámý přírodovědec Bates, který pobýval na březích Amazonky a jejich přítoků v letech 1848 až 1859 píše, že již v této době hrozilo velkým želvám (zřejmě opět druhu Podocnemis expansa), vyhubení. "Když želvy začaly vylézat z vody, aby nakladly vajíčka, postavili obyvatelé nejbližší vesnice stráže, které odháněly vetřelce, a oznámili všem kolem plovoucím lodím, aby se držely v patřičné vzdálenosti. Jakékoliv vyrušení mohlo totiž způsobit jejich útěk zpět do vody. Každá rodiny kopala na místě, které jí bylo vyhrazeno a ukládala želví vajíčka na hromady vysoké jako dospělý muž. Některá si ponechali k jídlu a zbytek rozdrtili na kaši a z té pak vyráběli olej", píše Bates.
Právě v Batesově době bylo v údolí Amazonky "vytěženo" každoročně osm tisíc džbánů oleje. Když si uvědomíme, že k získání jednoho džbánu bylo zapotřebí zničit šest tisíc vajec - tedy několik tisíc potencionálních želviček. Sám Bates navíc píše, že tento odhad je nepřesný, protože se nepočítá s vejci, které si domorodci ponechali k přímé konzumaci a odhaduje, že se každoročně v Amazonii zlikvidovali vajíčka od nejméně půl milionu želvích samic. Není tedy divu, že po těchto "vaječných hodokvasech" dnes vodní želvy uvidíme jenom občas.

Přehledná systematika želv

Řád: Želvy (Chelonia)
(Upraveno podle Mlynarského 1976)
1. Podřád: Cryptodirira
Čeleď: Testudinidae (doposud žijící druhy)
Čeleď: Emydidae (doposud žijící druhy)
Čeleď: Trionychidae (doposud žijící druhy)
Čeleď: Carettochelyidae (doposud žijící druhy)
Čeleď: Kinosternidae (doposud žijící druhy)
Čeleď: Chelidridae (doposud žijící druhy)
Čeleď: Dermochelyidae (doposud žije jeden druh)
Čeleď: Cheloniidae (doposud žijící druhy)
Čeleď: Carettochelyidae (doposud žijící druhy)
Čeleď: Carettochelyidae (doposud žijící druhy)
Čeleď: Glyptopsidae (vyhynulí)
Čeleď: Baenidae (vyhynulí)
Čeleď: Neurankylidae (vyhynulí)
Čeleď: Meiolaniidae (vyhynulí)
Čeleď: Thalassemyidae (vyhynulí)
Čeleď: Protostegidae (vyhynulí)
Čeleď: Toxochelyidae (vyhynulí)
Čeleď: Plesiochelyidae (vyhynulí)
Čeleď: Macrobaenidae (vyhynulí)
Čeleď: Dermatemydidae (vyhynulí)
Čeleď: Toxochelyidae (vyhynulí)
2. Podřád: Proganochelydida
Čeleď: Proganochelyidae (vyhynulí)
Čeleď: Proterochersidae (vyhynulí)
3. Podřád: Pleurodirida
Čeleď: Chelidae (doposud žijící druhy)
Čeleď: Pelomedusidae (doposud žijící druhy)
Čeleď: Platychelyidae (vyhynulí)
Čeleď: Eusarkiidae (vyhynulí)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Rickygeste Rickygeste | E-mail | Web | 25. července 2018 v 18:03 | Reagovat

Пенополистирол играет роль формообразующего элемента, но имеет и другое значение. Данный материал является хорошим утеплителем, а также защищает внутреннее пространство дома от наружных звуков. Бетонная стена отделывается любыми http://builderbest.byethost7.com/ декоративными материалами, например кирпичом, сайдингом, изнутри – гипсокартоном. Отделочные материалы можно монтировать к стене и при помощи крепежа, и на клеевые составы.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama