Září 2011

Sloní ptáci

27. září 2011 v 14:28 | VAS
Není to tak dávno, kdy země duněla pod nohama pádících sloních ptáků. Tato opeřená monstra skutečně obývala naši planetu ještě před několika staletími!
Proč tito giganti, z nichž někteří dosahovali až půltunové hmotnosti a čtyřmetrové výšky, vlastně zmizeli? Až doposud se soudilo, že je vybili lidé v touze po masu nebo trofejích? Nejnovější teorie však dává tomuto výroku za pravdu pouze částečně. Na vymizení sloních ptáků měli samozřejmě největší podíl lovci, ale jinak, než jsme si doposud představovali. Místo, aby tyto opeření obry přímo zabíjeli, stačil k jejich definitivní likvidaci neregulovaný sběr jejich gigantických vajec.
Nejmohutnějším z takzvaných sloních ptáků - což je mimochodem bulvární termín, nemající se zoologickým systémem co dočinění - byl až 500 kilogramů vážící madagaskarský druh Aepyornis maximus. Jeho vajíčka měla obsah asi deset litrů, a byla tak zřejmě největšími ptačími vejci na světě. Jenom pro ilustraci, nález jediného aepyornisova vejce by nahradil 160 vajíček slepičích!
Poslední svědectví o pozorování živého aepyornise pochází ze 17. století. Opeřeného obra na Madagaskaru už více než čtyři sta let nikod neviděl. Za to se dodnes nacházejí jeho kosti a hlavně úlomky skořápek, které svou barvou a tloušťkou připomínají spíše rozbité porcelánové nádobí než zbytky obřích vajec
V březnu roku 2011 přinesla světová média pozoruhodnou zprávu o tom, že se z obzvláště zachovaných zbytků vajec podařilo získat téměř neporušenou DNA. Není tedy vyloučeno, že se časem podaří tyto obry naklonovat!
Půltunový Aepyornis maximus byl tedy suverénně nejtěžším opeřeným obrem. Výškou (nikoliv hmotností) ho však výrazně přerůstá jiný sloní pták - novozélandský moa. Na věčně zeleném ostrově kdysi žilo asi patnáct druhů moa, z nichž nejvyšší byl pravděpodobně téměř čtyři metry vysoký a čtvrt tuny vážící Dinornis novaezelandiae, následovaný o něco nižším druhem Dinornis robustus.
Stejně jako zmíněný madagaskarský Aepyornis maximus, byli i ptáci moa výhradními býložravci. Předpokládá se, že většina druhů byla vyhubena domorodými Maory již v 15. století, ale menší druh Dinornis didinus, možná vstoupil svou kostnatou nohou i do století devatenáctého!

Neprůstřelný mapinguari - amazonská senzace

21. září 2011 v 19:12 | VAS
Amazonský mapinguari je příšera porostlá chlupy rezavé barvy, která se nerozpakuje zaútočit i na člověka. Svým obětem prý dokonce ukusuje hlavy.
Když jsem v roce 2009 navštívil brazilskou řeku Purus, vyslechl jsem od jednoho zdejšího cabocla pozoruhodnou zprávu právě o této podivné obludě. Chlapík hovořil o mapinguarim jako o velmi vzácném, ale zcela reálném amazonském živočichovi a zdůrazňoval především jeho pevnou kůži, která odolává i střelám z pušek! Další zprávy jsem pak nasbíral o rok později na středním Rio Negru a tentokrát byly dokonce hned z "první ruky".
Vůbec nejdéle se legendami o mapinguarim zabývá brazilský zoolog David Oren, který o něm nashromáždil velké množství informací od očitých svědků. Podle Orena má zvíře hrubou srst, řádně vyvinuté špičáky a pohybuje se často po dvou končetinách. Oren má ve svém domě vedle archivních zpráv také údajný otisk tříprsté šlépěje mapinguariho, která měří přes třicet centimetrů. David Oren dále poznamenává, že se mapinguari živí také šťavnatými vrcholky palem, které strhává obrovskými drápy. To by však bylo v rozporu s jeho údajnou masožravostí. Mapinguari má nicméně ještě řadu zajímavých a jedinečných charakteristik. Například se tvrdí, že v ohrožení vydává strašlivý zápach a je nezranitelný. Pokud bychom se v Amazonii vrátili o několik tisíců let zpátky, měli bychom před očima ideálního kandidáta na pralesní příšeru - obrovského lenochoda mylodona a to dokonce i s jeho choutkami na maso. Podle studie uruguayského paleontologa Richarda Farina totiž obrovští fosilní lenochodi (například zástupci rodů Mylodon nebo Megatherium) byli vedle své rostlinné diety také příležitostnými krutými predátory. Farina došel k závěru, že přední končetiny obřích lenochodů s mohutnými drápy byly skvěle konstruovány k prudkému úderu, který by zabil prakticky jakékoliv zvíře. Velké zuby těchto obrů by si z masitou kořistí také snadno poradily. Není tedy vyloučeno, že by třímetroví mylodoni a šestimetrová megatheria mohli být vůbec největšími dravými savci, kteří kdy žili na naší Zemi. A co se týče nezranitelnosti mapinguariho, také zde jsou obrovští lenochodi ideálními kandidáty. Jejich neobyčejně pevná a tlustá kůže byla totiž navíc vyztužena malými kůstkami, takže vytvářela dokonalý neprůstřelný pancíř. A jak to tak všechno přesně víme? Na konci devatenáctého století německý přistěhovalec kapitán Eberhardt zakoupil pozemek v argentinské Patagonii nedaleko řeky Gallegos. V roce 1896 při průzkumu jeskyně na svém pozemku objevil s několika přáteli cár té nejpodivnější kůže na světě, která byla posetá jakýmisi kostnatými knoflíky. Šlo o kůži vyhynulého obřího lenochoda, který musel uhynou docela nedávno. Neskrývá se právě zde klíč k řešení záhadného mapinguariho? Legenda o mapinguarim je totiž v Amazonii poměrně rozšířena.

Ještě k obřímu upírovi - dodatek

11. září 2011 v 8:59 | VAS
Autoři popisu upíra Drákulova: Morgan, Linares & Ray, 1988
Zvíře bylo cca o jednu třetinu (u rekordních exemplářů možná až polovinu) větší než jsou dnešní upíři rudí. Ve své knize jsem se však sekl a píšu, že byl Desmodus draculae větší čtyřikrát. Nevím, kde jsem k této informaci přišel! To si zase počtu na všelijakých diskusních fórech poznámky o své neserióznosti. (Při nedávném objevu monstrózního hada rodu Titanoboa v Kolumbii jsem se však paradoxně projevil jako vizionář, protože tato hroznýšovitá příšera překonává vypočítaný velikostní limit pro hady...)

Upír Drákulův

11. září 2011 v 8:33 | VAS
Upír Drákulův (Desmodus draculae) je suverénně největším druhem upíra známého vědě. Jedná se nicméně o tvora již dávno vyhynulého, známého jen z fosilií nalezených u města Boa Vista (brazilský stát Bahia). V Jižní a Střední Americe však stále kolují o obřích upírech ty nejdivočejší historky. Například roce 2002 přinesl jakýsi nikaragujský lokální deník - který ovšem později citoval i světový tisk - podivnou a značně nevěrohodnou zprávu o tom, že nějaký gigantický upír terorizoval malé městečko Leon. Dokonce se psalo, že monstrum mělo rozpětí pět metrů, což je - jak vám potvrdí každý seriózní zoolog -kardinální nesmysl. Ještě, že má veřejnost nás, kryptozoology, tedy lidi, kteří zpravidla na svou odbornou pověst zvysoka kašlou a jsou ochotni za záhadami vyrazit do světa. Odměnou nám jsou úžasná dobrodružství, na nichž většinou nic neobjevíme, ale (tu a tam) přineseme i popis nového druhu zvířete, o němž neměli do zblbnutí publikující akademici ani ponětí.
P. S. Povšimněte si prosím mého lehce zahořklého tónu, plynoucího z toho, že ač jsem jako mladík vyhrával nejrůznější zoologické soutěže a psal různá terénní i laboratorní pojednání, dopadl jsem na stará kolena jako amatér a diletant v biologii i paleontologii. I když, jak praví P. E. Victor:
"Skuteční badatelé jsou básníci a snílci. Bez nich by věda nemohla existovat. Ti ostatní jsou účetní a kramáři... Ostatně, celý život by byl bez fantazie velmi nudný."

Záhadné kočičky z knihy Záhadná monstra

11. září 2011 v 8:01 | VAS
Po namáhavé plavbě po pralesní veletoku jsme s mým indiánským přítelem Joaem zakotvili v malé osadě obývané několika rybáři. Muži byli natolik vyzáblí, že vypadali spíše jako trosečníci než hrdí příslušníci Petrova cechu. Není divu, že se vrhli na nabízené konzervy jako dravci, sledování zoufalýma očima ještě hubenějších psů.
Jediný, kdo vypadal alespoň trochu v kondici byl asi desetiletý chlapec, který tu s nimi žil. Po vykouření nezbytných cigaret jsem pomalu zavedl rozhovor na tvory, kteří zde žijí. Rybáři na předložených obrázcích poznali sladkovodní delfíny přezdívaných zde botos, kteří jsou v řece Demini celkem hojní, stejně jako nejsilnějšího dravého ptáka harpyji, jehož majestátní siluetu často vídávají nad okolním pralesem.
Také lenochod byl bez problémů identifikován, stejně jako jaguár. Z legrace jsem nadhodil, zda na předložených obrázcích poznávají také warracabu. Malý chlapec, který postával opodál, neomylně ukázal na kresbu lvice. "Ano, to je warracaba," prohlásil sebevědomě. "Je obrovská, mnohem větší než jaguár," upřesnil klučina informaci.
Mé nadšení však vzápětí zchladil jeden z rybářů, který se nad námi sklonil a s úlevou prohlásil, že ji naštěstí nikdo z nich na vlastní oči neviděl. I tak mě tato kusá zpráva velice překvapila, protože z rozsáhlé nížinaté oblasti Rio Negra doposud nikdo žádné zprávy o warracabě nepřinesl.
Podle mě může jít buď o rufinisticky zbarveného jaguára, velkou pumu, lva zatoulaného se soukromého chovu excentrického boháče nebo o zcela nový druh velké kočky.
V případě, že by se existence záhadného fantóma někdy potvrdila, byla by to zajisté prvotřídní zoologická senzace. Zatím však tato obří kočka kráčí plavnými kroky jen v říši lidské fantazie.
Warracaba není jedinou tajemnou šelmou, která po staletí děsí domorodce. Například v pralesích Kolumbie a Ekvádoru se údajně vykytuje jakási obří kočka s enormně prodlouženými špičáky. Podle názoru některých kryptozoologů by se mohlo jednat o přežívajícího šavlozubého smilodonta, který se v Jižní Americe skutečně kdysi hojně vyskytoval.
Největší takzvaní šavlozubí tygři byli dokonce větší než dnešní lvi. Jejich špičáky měly tvar obrovské dlouhé dýky a nedávné anatomické studie ukázaly, že na rozdíl od žijících velkých koček mohli svou tlamu doširoka rozevřít.
Je velmi pozoruhodné, jakým způsobem šavlozubí tygři lovili. Kořist totiž nezakusovali jako jiné kočkovité šelmy, ale zabořovali do své oběti gigantické špičáky a jedním trhnutím hlavy jí rozpárali hrdlo.
Také černý kontinent nezůstává pozadu a nabízí dobrodruhům celou paletu záhadných šelem, například z Kamerunu, Rwandy a Etiopie přicházejí informace o pozorování abnormálně zbarvených lvů se skvrnitou kůží.
U jezera Tanganjika prý zase loví obludná mngva, dosahující podle slov domorodců velikosti osla a nebezpečnosti tří lvů dohromady. Šedivě zbarvený přízrak dokonce jednou zahnal na útěk četu chrabrých tanzanských vojáků. Příšera mngva se stala natolik proslulou, že se za ní dokonce v osmdesátých letech minulého století vypravila japonská expedice, která však nebyla úspěšná - možná naštěstí pro její členy.
Také ze Středoafrické republiky prosakují čas od času zprávy o obřích šavlozubých šelmách známých mezi domorodci jako vassoko. Tyto obludy nápadně připomínají vyhynulé šelmy rodu Homotherium s obrovskými špičáky, které zde v dávných dobách lovily svou kořist.
Svá děsivá kočičí monstra má však i Asie. Obávaným netvorem strašícím obyvatele čínské provincie Fudžian je proslulý modrý tygr. Tato údajně lidožravá šelma je velmi vychytralá, a tak se žádnému z lovců, kteří se za ní vypravili, nepodařilo získat cennou trofej. Jde jen o barevnou mutaci nebo o nový druh? To zatím není nikdo schopen uspokojivě vysvětlit.
Jiným asijským lidožravým netvorem má být tajemná cigau ze Sumatry, která je podle slov domorodců statnější než levhart. Vzhledem k tomu, že se levharti na indonéském ostrově Sumatra nevyskytují, je informace o sporadickém výskytu cigau o to zajímavější.
Etnograf Claude Lévi-Strauss ve své slavné knize Tristes Tropiques přinesl kratičké, ale o to pozoruhodnější svědectví týkající se záhadného "kočičího" fenoménu. Historku, kterou popisuje, vyslechl během návštěvy brazilské osady Rosário - Oeste nacházející se asi sto kilometrů od správního střediska Cuiabá.
"Zdejší obyvatelstvo se skládá z někdejších hledačů kaučuku, zlata a diamantů, a ti mi mohli k mému cestovnímu plánu poskytnout užitečné údaje," píše Strauss.
"V naději, že tu a tam ulovím několik informací, naslouchal jsem tady vyprávění návštěvníků líčících prožitá dobrodružství, v nichž se legenda a skutečnost mísily v nerozlišitelnou spleť. Například vyprávění o tom, že na severu existují gatos valentes, mohutné kočky vzniklé zkřížením domácích koček s jaguáry, jsem nebyl s to brát za bernou minci," dodává s úsměškem francouzský etnograf. Jsou tito údajní kříženci jen výplodem alkoholem vybičované fantazie, jak se domnívá Strauss, anebo se skutečně jedná o nějaký nový druh velké kočkovité šelmy?

Recenze knihy Záhadná monstra

11. září 2011 v 7:55 | archiv

Jsou na naší planetě živočichové čekající na své objevení?

7. 9. 2011 | Ivča

Akce-Novinky_cz.

Tak na tuto otázku snad každý z nás odpoví, že ano. Nepochybně nás napadnou nejrůznější druhy ryb, hmyzu apod. Co ale třeba zvířata, která je svými rozměry dalece převyšují?Lochneská příšera by mohla být tou, kterou by stálo jmenovat za všechny - především už proto, že o ní slyšel každý. Není ale jediná. V hlubokých a doposud úplně nepropátraných amazonských lesích a dalších exotických místech podle domorodých legend žijí zvířata, lépe řečeno záhadná monstra, která přežila věky. Respektive by je musela přežít, pokud se tady skutečně vyskytují. A právě na tuto otázku hledá odpověď Vojtěch Alberto Sláma, autor knihy Záhadná monstra, která vyšla v nakladatelství XYZ v tomto roce. Tento kryptozoolog je tím, kdo může podat informace ze svých pátrání, která podnikl na odlehlá místa exotických zemí proto, aby se na vlastní oči přesvědčil, zda se jedná pouze o výmysly a pohádky domorodých kmenů, nebo naopak potvrdil tvrzení údajně očitých svědků, že se nějaký záhadný netvor vyskytuje právě tam, kde žijí.

Autor se ale nezaměřuje na nekonečné čekání někde na břehu jezera v domnění, že zrovna on bude tím, kdo spatří nějakou příšeru. Žádné povídky z nekonečných probděných nocí nečekejte. Publikace je shrnutím poznatků shromážděných za několik let Vojtěchem Slámou, a zároveň i kouskem cestopisu. Zavede čtenáře na odlehlá místa, seznámí s legendami a poté již rozvine uvažování na téma záhad a tajemství. Detailně se zaměřuje na popisy zvířat od domorodců a porovnává je s živočichy, kteří naši planetu obývali před milióny lety. Dozvíte se tak, zda "viděné" zvíře je pouhým výmyslem fantazie, nebo zda se popisy shodují. A pokud ano, pak ale nečekejte závěry typu - hle, žije tady… Dokud ho autor nespatří, nenechává nic náhodě a dále se zamýšlí na možnostmi přežití obrovských tvorů v dnešní době. Pokud se tedy v této souvislosti vrátíme k příšeře z jezera Loch Ness, zjistíme, že to tak jednoduché není. Aby takový obrovský živočich přežil, musí se pohybovat v početné skupině. V takovém počtu by ale jistě neušel očím zvědavým turistů i badatelů. Nebo má snad souvislost s tímto tvorem údajný tunel, který z jezera vede kamsi do moře a příšera sem zavítá jen občas, aby postrašila či pobavila přítomné?

Ukázka z knihy


I když je nejvíce pozorování hlášeno právě z minulého století, je potřeba příšeře přiznat, že se zjevuje v jezeře Loch Ness podstatně delší dobu. První záznam o ní pochází z roku 565. Hlavní hrdinkou celé historie však není ani tak Nessie, jako spíše svatý Kolumbán, který zahnal agresivního vodního netvora znamením kříže. O tomto heroickém výkonu podal ve své knize zprávu opat Adamnan.

Podle opata se Kolumbán chtěl přeplavit přes jezero, a tak poslal jednoho ze svých společníků, aby doplaval pro loď, která kotvila na opačném břehu. Poté Kolumbán uviděl, že se plavec lekl nějakého zvířete v jezeře, proto udělal ono zmíněné znamení a vážně nabádal zvíře, "aby nešlo dál a nedotýkalo se tohoto muže. Zvíře se pak dalo na ústup plavajíc rychleji vzad, než aby plavalo kupředu…"

Nessie však zde není vylíčena jako pleziosaurovi podobné monstrum, ale spíše jako obrovská ryba. Charles Thomas, ředitel Cornwallského institutu, se dokonce domnívá, že šlo o zbloudilého mrože.

Dlouhý krk zřejmě narostl nestvůře právě až v magických třicátých letech minulého století.

Ale dost škodolibosti, protože poslední průzkumy jezera by mohly přece jen dát lovcům oblud jistou naději. Pod hladinou Loch Ness se totiž asi před třinácti lety našel jakýsi tunel, který jezero spojuje s mořem, takže by jím příšery mohly bez větších problémů proplouvat. Zprávu přinesla v roce 1997 agentura Reuters a píše se v ní: "Na dně Loch Ness našli devítimetrový otvor, který by mohl být vstupem do doupěte lochnesské příšery. Dutinu na dně objevil člen pobřežní hlídky George Edwards při jedné plavbě po jezeře."

Je tedy skutečně možné, aby velký dinosaurus klidně chodil po amazonských pralesích nebo si plul v klidných vodách jezera? Celou dobu jsem očekávala odpověď na tuto otázku, ale bohužel jsem ji nedostala. Zato jsem se dozvěděla spoustu zajímavých informací jak o prehistorických zvířatech, tak o světě, který je nám vzdálen. O světě, kde žijí chudí a nemocní lidé obklopení nádhernou přírodou a svými legendami, kterým na sto procent věří a nenechají si svou pravdu vyvrátit žádnými vědeckými poznatky.
Nejedná se ale pouze o dinosaury, zvířata, která nám utkvěla nejvíce v mysli po jednom velmi známém americkém filmu. Je i spousta legend o obrovských hadech, metr vysokých štírech či pavoucích neskutečných rozměrů…

Publikace je úžasnou dobrodružnou cestou za poznáním doposud neznámého světa, cenným zdrojem informací o této oblasti historie a souvislostí s dnešní až příliš uspěchanou a snad i moc vědecky založenou dobou. Doprovází ji celá řada černobílých fotografií z cest Vojtěcha Slámy, které ilustrují možnosti a zobrazují nálezy. Určitě doporučuji tyto obrázky řádně prohlédnout a porovnat s textem, protože jen tak si uděláte vcelku dokonalou představu o tom, co autor vypráví a popisuje.

Dá se vůbec knize něco vytknout? Snad jen to, že vás nenechá odtrhnout oči od stránek, takže ji budete mít přečtenou klidně za jediný večer…

Záhadná monstra

Výprava za mýtickými živočichy
Autor: Vojtěch A. Sláma
Vydalo nakladatelství XYZ s.r.o.

Záhadná rybka z Demini

7. září 2011 v 19:47 | VAS
Na brazilské řece Demini jsem před deseti lety (ten čas neskutečně běží) chytil podivuhodnou hadovitou rybku evidentně nacucanou krví. Rudá tekutina prosvítala jejím zcela průsvitným tělem bez jakýchkoliv ploutví. Přiznávám se, že jsem byl v otázce jejího zoologického zařazení zcela bezradný...
Na chvíli jsem popustil uzdu fantazii a začal si pohrávat s myšlenkou, že by se třeba mohlo jednat o tvora příbuzného s nedávno popsanou takzvanou "upíří rybou". V devadesátých letech minulého století byl brazilským biologem doktorem Wilsonem Costou z Rio de Janeiru objeven nový druh parazitické upíří ryby. Tato dvoucentimetrová rybka se díky dvěma zahnutým zubům v ohebné čelisti , přilne v noci pod žábry větších ryb a saje jejich krev tak nenasytně, že je pak plná rudé krve jako pijavice. Jak uvádí britský popularizátor kryptozoologie Karl Shuker: "Tato ryba dosahuje méně než dvou a půl centimetru, je průhledná a hojně se vyskytuje v řece Araguaia v jihovýchodní části povodí Amazonky. Její těžko popsatelný zevnějšek však skrývá stěží tajemství. Tato malinká ryby je vlastně upírem - prvním druhem ryb známým vědě, který se živí výhradně krví. (Na tomto místě nelze se Shukerem souhlasit, protože existuje celá skupina sumcovitých ryb z čeledi kandirovitích - Trichomycteridae - jejíž mnozí příslušníci, např. rodu Stegochilus, Branchioica či Vandellia, holdují krvi v žaberních dutinách velkých sumců, kam jsou lákáni proudem vody vypuzovaných zpod skřelí - pozn.VAS).
Jeden badatel získal důkaz o jejím zlověstném charakteru obzvláště strašlivým způsobem. Během studia živých exemplářů tohoto nového druhu, příhodně pojmenovaném upíří ryby, se náhodně říznul do ruky. O chvíli později k velké hrůze zjistil, že jeden z těchto miniaturních tvorů úspěšně pronikl do rány, aktivně proklouzl pod kůži jeho ruky a pohyboval se směrem k zamyšlenému cíli - k žíle plné krve!"
Naneštěstí však jinak celkem pečlivý Shuker neuvádí rodové ani druhové jméno této pozoruhodné rybky. Uvádí jen, že je příbuzná pověstného druhu Vandellia cirrhossa. Tato nenápadná potvůrka je známá tím, že může dokonce zvláště nepříjemným usmrtit člověka. Jsou známy případy, kdy drobná vandelie pronikla do močové trubice člověka a vzpříčila tam své tvrdé ploutevní paprsky. Rána se téměř okamžitě infikuje a ubožáci pak zemřeli za hrozných bolestí zemřeli. Není divu, že mají jihoameričtí domorodci z vandelie, které zde přezdívají kandiru, obrovský strach. Kdoví, jací pozoruhodní tvorové se ještě skrývají pod hladinou Amazonky a jejích přítoků.

Ukázka sachamama z knihy Záhadná monstra

5. září 2011 v 17:11 | VAS
....vyprávění vesničanů připomíná starou indiánskou legendu o "sachamamě" - obrovském plazu, který žije v Amazonce a objevuje se jen zřídka. Podle legendy může "sachama" spát pod hladinou největší řeky celá staletí, její oddechování pod vodou způsobuje ztroskotání lodí a je tak obrovská, že z jejího těla vyrůstají stromy.
Bombasticky vyšperkovaná zpráva o výskytu obludy, kterou přinesly téměř všechny světové deníky, na čas ovládla média, jež, alespoň v Evropě, právě prožívala okurkovou sezónu. Vyskytly se však i teorie, že jde jen o neumělé vysvětlení řádění tornáda.
Podle některých optimisticky naladěných kryptozoologů by sachamama mohla být nějakým obřím přežívajícím dlouhokrkým dinosaurem z čeledi Titanosauridae, kteří kdysi Jižní Ameriku obývali.
Giganti rodů Antarctosaurus či Argyrosaurus sice dosahovali "jen" dvacetimetrových délek, ale jak známo, strach má velké oči a tak by roli sachamamy sehráli jistě velmi dobře.
Pověstí o nejrůznějších typech nestvůr, které kolují mezi lidmi obývajících břehy řek severozápadní části Amazonie je však příliš mnoho, než aby byly šmahem odkázány do říše bájí.
Je jisté, že zde žije obrovské množství neobjevených druhů zvířat a to nejen z řad hmyzu, ale i větších obratlovců. Možná se mezi nim ukrývají i takové formy života, které jednou překvapí skeptiky a nadchnou nepoučitelné romantiky.
Možná se právě v tuto chvíli skupinka kachnozobých dinosaurů vydala na pastvu a měsíc zastínila dlouhokrká silueta gigantického titanosaura jehož hlasité zatroubení, jako by se vysmívalo všem, kteří od stolů svých pracoven teoretizují o tom, co všechno nemůže žít v neprozkoumaných pralesích tajuplné Amazonie....

Upoutávka na knihu Záhadná monstra

5. září 2011 v 17:06 | VAS
Ukázka z knihy Záhadná monstra (nakladatelství XYZ 2011)


* Obří upír vypadal děsivě a vyděšený Juarez byl přesvědčen, že chtěl usednout na jeho mezka a sát mu krev. Jiní obyvatelé strašidelného průsmyku soudí, že se jedná o téhož upíra, který nedávno útočil na okolní ranče…

* V roce 2009 popsali paleontologové na severu Kolumbie doposud největšího hada na světě, který bez větších problémů pozřel zvíře o velikosti krávy. Amazonští indiáni tvrdí již léta totéž o gigantickém plazu se svítícíma očima, kterému říkají biuna…

*Dravý netvor bez větších problémů prorazí i stěny hliněných chýší a vyvléká z nich vyděšené domorodce. Je zajímavé, že pozůstatky podobné dravé obludy byly objeveny v říčních píscích ve střední Libyi. Masožravé monstrum mělo metr dlouhou hlavu a bylo třikrát mohutnější než medvěd…

* Cestovatel Lepage se vrátil z Konga a prohlašoval, že se v močále střetl s velkým zvířetem. Zaútočilo na něj s jakýmsi chrochtáním a Lepage střílel o sto šest. Pak však zjistil, že to nepomáhá a dal se na ústup. Když netvor zanechal pronásledování, Lepage se vrátil a sledoval ho triedrem. Zvíře prý bylo dlouhé osm metrů, mělo nad nozdrami růžek a šupinatý hrb…

* Za posledních 110 let byla mimo jiné objevena největší sladkovodní ryba - velesumec siamský, největší ještěr - varan komodský, žirafovitá okapi, gigantické prase pralesní, tajuplná mořská latimerie, pětimetrový žralok velkotlamý, záhadný džunglový tur saola a také patnáct nových druhů velryb…