Piraně

29. října 2011 v 15:46 | VAS
Reminiscence na piraně
Je známo, že obrovská hejna piraní dokážou ohlodat jakkoliv velké zraněné zvíře. Signálem k útoku jsou většinou hlučné pohyby na hladině, ale hlavně krev. Piraně patřído řádu trnobřichých (Characiformes), kam patří ta nejagresivnější rybí cháska, jakou si jen lze představit. Snad vůbec nejútočnějším zástupcem této povedené skupiny je trahir malabarský (Hoplias malabaricus) žijící také v povodí Amazonky a právě z Brazílie jsou dokonce hlášeny případy, kdy lidem pijícím vodu přímo z řeky vyrval kus jazyka.
Trojúhelníkové zuby piraní šíří děs a hrůzu nejen mezi čtenáři brakové literatury, ale i fandy filmových hororů. Jedna z nejzábavnějších historek o těchto asi třiceticentimetrových rybkách se sveřepou buldočí vizáží hovoří o krávě, která se brodila řekou, aby na druhém břehu vylezla jako kostra.




Na první pohled nejsou zuby piraní patrné, protože jsou překryty slizničními kapsami. Foto: V.A. Sláma


Podobné "krváky" mi kroužily hlavou, když jsem se před časem koupal v uprostřed Rio Negra, kde se těchto zubatých potvůrek prohánějí milióny. Svou neopatrnost jsem si uvědomil až za pár minut, když naše loď zarejdovala do jednoho z četných ramen černého veletoku a moji společníci začali s rybařením. Kdykoliv jsme nahodili udici s kouskem hovězího masa, voda kolem se uvedla do varu stovkami šupinatých tělíček. Zhmotnělý sen všech rybářů se před našima očima stával skutečností. Na jedno jediné nahození jsme vytáhli mrskající se úlovek.
Až na jedinou výjimku, když jsem ulovili velkého sumečka, snad rodu Pesudoplatystoma vydávajícího mňoukavé zvuky jako rozlobená kočka, se jednalo o piraně všech velikostí. Pro dospělé jedince tohoto druhu není žádným problémem ukousnout člověku prst. K těmto úrazům však dochází většinou jen při vybírání sítí.
Mezi nejobávanější druhy patří piraňa obecná (Pygocentrus nattereri) s výrazně červeným břichem či podstatně větší piraně tmavé (Pygocentrus piraya), které váží až tři kilogramy.
Občas v novinách proskočí zpráva o tom, kolik piraně zlikvidovaly pasažérů potopených říčních parníků.
Například v roce 1961 došlo k další tragédii na brazilské řece Rio Purus. Loď jménem Macucin během plavby narazila na dřevěnou kládu a trhlinou pak začala nabírat vodu. Netrvalo dlouho a loď klesla ke dnu. Nic nebránilo tomu, aby se pasažéři dostali ke břehu, v tom však voda kolem nich začala vřít tisícovkami stříbřitých rybích těl. Piraně!
Kromě jediného lodníka, který balancoval na kusu tlustého prkna, byli všichni lidé sežráni. Přeživšímu muži se podařilo dosáhnout břehu a dojít do civilizace, odkud zalarmoval pomoc. Záchranáři však už našli jen doběla ohlodané kosti.
Když se v roce 1981 v brazilském přístavu u města Obidos při přistávání převrhla a potopila jiná loď, bylo podle zpráv více než třista lidí zabito a snědeno piraňami. Podle jednoho úředníka z odhadnutého počtu cestujících na palubě lodi přežilo jen 178 lidí.
Těžko uvěřitelná historka o likvidaci četnického jízdního oddílu pochází z třicátých letech minulého století. Na nejmenovaném přítoku Amazonky při překračování brodu byli koně mužů v uniformách napadeni piraňami.
Krvelačné příšerky se nejprvé zakously do nohou koní a když krvácející zvířata klesla do vody, tak ve svém díle zkázy pokračovaly dál, až prý došlo i na samotné strážce pořádku.
Na jihu Brazílie v Mato Grossu bylo během osmdesátých let popsáno několik úmrtí, které údajně způsobily piraně. Jak prý ovšem prokázali tamní ichtyologové Guimares a Sazima, jednalo se ve všech případech o ohlodání již mrtvých těl. I když, kdo ví, jak to bylo doopravdy?
Během svých expedic do Amazonie jsem se naučil při plavání piraně respektovat, ale ostražitost ve mně stále zůstává. Když se chci vykoupat, pozoruji zkrátka místní rybáře, když se bez obav čvachtají ve vodě, tak je hbitě napodobím. Na některých řekách však místní do vody nikdy dobrovolně nejdou, mezi takové řeky patří například bahnitá Jandiatuba o níž si budete moci přečíst celou kapitolu nebo nádherně černá Demini, které jsem také připsal pár řádek.
Francouzský etnograf C. L Straus zase popisuje mimořádnou agresivitu piraní, které pozoroval u příbřežních jatek nedaleko města Cuiabá takto : "…. Živější rozptýlení poskytuje lov piraní. Někde na řece je umístěno velké saladeiro, sušírna masa, připomínající šibenici: uprostřed kostí pokrývajících půdu visí na jakýchsi bradlech nafialovělé cáry a nad nimi krouží tmavá hejna supů. Do vzdálenosti několika set metrů je řeka zrudlá krví z jatek. Stačí hodit udici, a ještě než se holý háček vnoří do vody, vymrští se několik piraní opilých krví, a už na něm visí zlatý kosočtverc jedné z nich.Ale když pak rybář kořist sundává z háčku, musí si počínat obezřetně - jediným rafnutím by přišel o prst".
Velmi zajímavě psal o piraňách také světoznámý ochránce brazilských indiánů plukovník a později maršál Rondon, který ostatně sám kvůli nim přišel při koupání o jeden prst na noze. "Jsou to nejdravější ryby na světě. I nejobávanější ryby, žraloci nebo soltýni, obvykle útočí na kořist větší než jsou samy. Ukousnou prst ruky pohybující se ve vodě, zmrzačí plavce…Roztrhají nebo sežerou živého nebo raněného člověka nebo zvíře, protože krev ve vodě je dráždí až k zběsilosti. Roztrhají na kousky zraněného ptáka a ukousávají ocasy velkým rybám, vyčerpaným po zápasu, když se chytly na udici. Ty, které se nám podařilo ulovit, někdy překously udici nebo dvojité měděné lano na ni upevněné a unikly. Ty, které se nám podařilo vytáhnout na palubu, žily ještě několik minut. Většina dravých ryb je dlouhá a štíhlá jako aligátor nebo mladá štika.
Avšak piraňa je krátká plochá ryby s tupou tlamou, se silně vyčnívající nebo ustupující spodní čelistí, kterou má široce rozevřenou. Zuby ostré jako břitva mají tvar žraločích zubů a svaly v čelistech velkou sílu. Zuřivým kousnutím proniknou zuby masem i kostí. Rozšířené zlé oči a rozevřená krutě vyzbrojená čelist jsou ztělesněním líté zběsilosti. Chování ryby odpovídá jejímu vzhledu. Nebyl jsem nikdy svědkem takového vzteku a bezmocnosti, jaký projevovaly pirani, když dopadly na palubu. Když byly právě vytaženy z vody a hozeny na palubu, vydávaly zvláštní vřeštivý zvuk. Jak sebou házely, zakousávaly se s krutou chtivostí do všeho, co jim přišlo do cesty. Jedna z nich padla na plachtu zakousla se do ní jako buldok, druhá se zakousla do své družky, další do kousku dřeva, kde zanechala stopy svých zubu."
Rondon také vyprávěl, že na jedné ze svých výprav musel házet do vody dynamit, aby získal nějaké potraviny. Po explozi se celá výprava brodila vodou a sbírala omráčené ryby plovoucí na hladině. Jeden z Rondonových zástupců, který už měl ruce plné, strčil si ještě rybu do úst. Naneštěstí to byla piraňa, která nešťastníkovi vykousla kus jazyka. Ubožák krvácel tak silně, že málem přišel o život. Jiný z Rondonových mužů vyjel z tábora v pralese na mezku, a když se mezek vrátil sám, výprava šla hledat zmizelého. Našli ho ve vodě oblečeného, ale až na kosti ohlodaného.
 

10 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 ZdenekU ZdenekU | E-mail | 17. ledna 2017 v 21:00 | Reagovat

Chtěli byste zvýšit návštěvnost na vojtech-alberto.blog.cz několikrát? Hledat v google: Masitsu's tricks

2 MarcoW MarcoW | E-mail | Web | 18. ledna 2017 v 12:43 | Reagovat

Velmi zajímavý blog

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama