Březen 2012

Pel mel historky o "neodinosaurech"

29. března 2012 v 20:22 | vas

Zprávy stále jitří fantazii



V šedesátých letech minulého století byla hlášena od jezera svatého Rafaela v Bolívi gigantická široká stopa, jako by tudy nějací neviditelní koně táhli široký vůz bez kol. Zoologové si s ní nevěděli rady, ale tamním domorodcům bylo vše jasné - nedávno tudy prošel gigantický vodní netvor minhacao.

Slavný cestovatel plukovník Percy Fawcett po návratu z jedné ze svých cest do Jižní Ameriky načrtl před užaslými evropskými posluchači popis obludy o které hovoří lidé žijící na brazilsko-bolivijském pohraničí takto:

"Indiáni mě upozorňovali na obrovité zvíře, které je čas od času pozorováno v močálu, do něhož je napůl ponořeno. Má dlouhý hadovitý krk a na hřbetě jakýsi pancíř. Občas se také v bahnité půdě nalézají jeho obrovské stopy."

Popis dosti věrně odpovídá nějakému sauropodnímu dinosaurovi z čeledi titanosauridae. "Sedí" zde dokonce i takový detail, jako je kostěný krunýř na zádech.

Až do roku 1980, kdy byl objeven argentinský saltasaurus z čeledi Titanosauridae, se paleontologové domnívali, že kostěné pancíře, které se v této oblasti už po řadu let nacházeli patří některému z ankylosaurů. Teprve objev saltasaura tuto představu poopravil v tom smyslu, že i někteří sauropodi mohli být obrněni. Hřbet a boky tohoto dinosaura pokrývaly kostěné hrbolky a pláty velikosti lidské dlaně. Saltasaurus byl poměrně nevelký asi patnáct metrů dlouhý sauropod se sloupovitými nohami, ke konci se rychle zužujícím až bičovitým ocasem, jehož štíhlý konec připomínal diplodoka. Pasou se ještě dnes v brazilských a bolívijských bažinách obří titanosauři s pancířem?

V roce 1776 vyšla kniha abbého Lievaina Proyarta o práci francouzských misií v Africe, v nichž autor popisuje obrovské stopy na které narazil v pralese. Gigantické šlépěje rozhodně nemohly patřit slonovi, protože byly mnohem větší a navíc vykazovaly zřetelné otisky velkých drápů.

Není jistě bez zajímavosti, že ve své knize Proyart také vypráví o bájném zvířeti domorodců, které vykazuje některé význačné znaky sauropodního dinosaura jako jsou sloupovité nohy a dlouhý krk s malou hlavou.

Další kryptid jménem row je zoologickým rébusem, protože nepřipomíná nic z toho, co bychom znali z vykopávek. Netvor z novoguinejských močálů byl spatřen ve čtyřicátých letech minulého století badatelem Charlesem Millerem, který o setkání s tímto monstrem řekl:

"Nad rákosím se objevil dlouhý, úzký krk zakončený malou hlavou olemovanou nápadnou kostěnou kapucí, následován mohutným sloním tělem nesoucím řadu obrovských trojúhelníkových plátů táhnoucích se podél jeho páteře a pozvolna zúženým ocasem, jenž byl zakončen rohem. Row měl přední končetiny kratší než zadní a byl schopen postavit se na zadní nohy. Jeho zbarvení mělo naprosto stejný odstín jako žlutohnědé okolní rákosí a skýtalo dobré mimikry."

Dokonce i zakladatel kryptozoologie, značně benevolentní doktor Bernard Heuvelmans si s identifikací rowa neví rady. Ve své publikaci On the track of Uknown z roku 1958 si stěžuje, že je záhadný tvor trochu surrealistický, protože kombinuje typické znaky několika zcela nepříbuzných skupin dinosaurů.

O jednom z fantastických blábolů o přežívajícím dinosaurovi, který svého času vzrušoval čtenáře po celém světě poutavě píše známý český "záhadolog"Ludvík Souček:

"Kaziiko, dvacetimetrový veleještěr, podle všech známek poslední exemplář přežívajícího brontosaura (tj. apatosaura), se narodil v roce 1919 v konžské provincii Katanze. Bylo po něm tentkrát, když se objevil, dokonce i stříleno, ale z kulek si nic nedělal a skryl se v zarostlé bažině. Depeše se křižovaly, odborníci psali zasvěcené i méně zasvěcené články, časopisy přinášely kresby podivuhodného dobrodružství a v Evropě už čekala na příhodnou loď lovecká výprava v plné zbroji, rozhodnutá Kaziika ulovit, nebo zahynout na poli lovecké cti a slávy.

Jen jedinou maličkost opomněli informátoři dodat - že se totiž veleještěr kaziiko rodí…z nadměrného popíjení whisky.

Bylo to takhle: švédský lovec a prospektor Erikson tábořil právě v Katanze, když se setkal s jakýmsi zelenáčem, ocitnuvším se poprvé v nitru Afriky. Nováček se sháněl po senzačních historkách a dotíral na starého světoběžníka Eriksona, cože prý na svých cestách podivuhodného viděl. "Kaziiko!" odpověděl Erison, sice s povážlivou dávkou whisky v žaludku, ale přesto po pravdě. Kaziiko totiž znamená v domorodé řeči "nic, ale vůbec nic!" a výrazu používají i v Africe usedlí běloši. Mladíček slovo ještě neznal a tak dotíral dál, jakže ten záhadný kaziiko vypadá. Trochu podroušený Erikson se nedal dlouho prosit a popsal zvědavci, jak nejlépe uměl, pohádkové zvíře černochů…

Mladík nelenil, historku náležitě okrášlil a poslal do časopisu Star, odkud proběhla tiskem celého světa, a čtenáři v roce 1919, kdy se kaziiko z whisky zrodil, měli o čem přemýšlet.

Víra v podivuhodná zvířata, žijící v hloubi afrických pralesů, byla ostudou kolem kaziika jednou provždy strašlivě otřesena. Právem. Tyto historky zavánějí až příliš mysliveckou latinou a levnou novinářskou senzací. Ostatně i při luštění otazníků natropí (jak je vidět na příkladě kaziika) jedna neoprávněná důvěřivost více škod něž deset nedůvěr."

Australský "záhadolog" Rex Gilroy píše ve své knize s názvem "Mysterious Australia" o pozoruhodném netvorovi, kterému tamní domorodci říkají kulta.

Podle starých pověstí obýval kulta velké bažiny ve střední Austrálii, které však před staletími vyschly. Kulta byl údajně neškodný patron a pásl se na okolní vegetaci. Měl malou hlavu, mimořádně dlouhý krk a ocas, obrovské zavalité tělo a silné sloupovité nohy. To je v podstatě přesný popis nějakého ze sauropodních dinosaurů mezi které patří například populární apatosaurus či diplodocus.

Vzhledem ke stáří legendy nelze domorodce podezírat z pouhé zlomyslnosti vůči tehdejším i dnešním zvídavým badatelům.

Užasný popis nápadně připomínající sauropodního dinosaura nám také předkládá Bible. Ve čtyřicáté kapitole knihy Jób se píše o úžasném netvorovi jménem behemót:

"Pohleď jen na behemóta, i jeho jsem učinil jako tebe, on jako dobytče žere trávu. Pohleď jakou má sílu v bedrech, jak mocné jsou svaly jeho břicha. Napřímí ocas jako cedr, šlachy jeho stehen jsou propletené, jeho kosti jsou bronzové válce, jeho hnáty jako železný sochor. On byl na počátku Božích cest, jen jeho Učinitel může na něj z mečem. Pastvu mu poskytují hory, kde dovádí všeliká zvěř polní, uléhá pod lotosem, skryt ve třtině a bahnu. Lotos je zastírá svým stínem, potoční topoly ho obklopují. A hle, vzedme-li se řeka, neustoupí, důvěřuje si, i když se mu Jordán do tlamy valí. Kdo se mu postaví a provleče mu chřípím smyčku?"

Zajímavý materiál nutící k zamyšlení přinesla svého času i starší videokazeta distribuovaná v České republice pod názvem "Velké tajemství dinosaurů." I když zde autoři i překladatelé udělali spoustu odborných i faktografických chyb, zůstává i tak na tomto pokrčeném audiovizuálním pásku velmi mnoho pozoruhodných informací.

Jedna z velmi zajímavých legend se podle autorů videokazety vztahuje k jihofrancouzskému městu Merluc, jejíž obyvatelé údajně zabili pozoruhodného netvora. Zvíře o mnoho větší než statný býk prý číhalo v řece, vyzbrojené kly ostrými jako špičaté meče.

Merlucká příšera se nápadně podobá nějakému rohatému dinosaurovi z infrařádu Ceratopsia. Základním problémem celé prastaré legendy však zůstává skutečnost, že se fosilie těchto úžasných dinosaurů zatím našli jenom na americkém kontinentě. Také představa těchto rohatých krasavců jako zvířat vázaných na vodní prostředí je zřejmě dosti problematická. Historka je to však zajisté velmi krásná a inspirativní.

Autoři videokazety také připomínají mýtus o známém sumerském hrdinovi Gilgamešovi. Legenda vypráví, jak se tento udatný rek vydal do vzdálené země, aby tam kácel cedry pro své město. Spolu s padesáti statečnými muži dorazil až k místu, kde pobýval obrovský drak, který požíral stromy a rákos. Gilgameš ho zabil a usekl mu hlavu s velkými zuby jako trofej. Někteří badatelé se domnívají, že tato skutečnost měla pouze zdůraznit Gilgamešovu statečnost. Ale v tomto případě by měl být drak popsán jako velmi nebezpečný tvor, a ne jako mátožná obluda žijící v bažinách.

Dobytčí tělo s hroší kůží , želvíma nohama a rohatá hlava - tak vypadala monstrózní oběť čínských vojáků o níž v roce 1984, dvanáct let po jejím zabití, informovala agentura Associated Press.

Zastřelený netvor, poněkud podobný nějakému z rohatých dinosaurů, prý obýval odlehlé tibetské jezero Duobuzhe a po exekuci byl vojáky dovlečen do blízké vesnice…

Více či méně věrohodných popisů, bájivých historek nebo dokonce očitých svědectví bychom samozřejmě našli daleko více. Pro můj blog jsem se však pokusil vybrat pouze ty nejklasičtější.